Dar Unicef - Rozhovor s paní Frolkovou

Dar Unicef - Rozhovor s paní Frolkovou

Paní Eva Frolková se narodila roku 1923 v Praze do dobře situované rodiny, byla jedináčkem. Vystudovala střední obchodní školu a pracovala jako pokladní v podniku až do svého důchodu. V roce 1946 se provdala za advokáta Josefa Frolku, jehož otec Antoš Frolka studoval malířství a byl žákem slavného moravského malíře Joži Uprky. Manželství bylo šťastné, avšak i přes snahu lékařů bezdětné. Velmi dbala na svůj zevnějšek až do vysokého věku. Měla jasnou mysl, dobrou paměť, zájem o okolí a smysl pro pořádek. Volný čas velice ráda trávila na chalupě v Krkonoších, kterou postupně s manželem zvelebovali a vytvořili si k ní vztah jako k živé bytosti. Přestože vlastní děti neměla, měla je velmi ráda a svým příspěvkem UNICEF tuto skutečnost potvrdila.

Paní Eva Frolková z Prahy zemřela v devadesáti šesti letech. Svojí závětí se rozhodla pomoci dětem v nejchudších zemích a krizových oblastech při startu do jejich života. O vzpomínku na ni se podělila její dlouholetá přítelkyně a společnice paní Marie Koblihová. Setkání se uskutečnilo v bytě po paní Frolkové z třicátých let na pražském Žižkově.

Jak jste se s paní Frolkovou seznámily?

Seznámily jsme se docela náhodnou. Sháněla jsem pro své děti klavír přes inzerát a mimo jiné jsem odpověděla i na ten od paní Frolkové. Když jsem se přišla na její klavír podívat a viděla jsem v jakém perfektním stavu je, hned jsem jej od ní koupila, i když byl o něco dražší než ostatní.

Později, když jsme jednaly o jeho převozu, se paní Frolková zmínila, že by potřebovala někoho na úklid a jestli bych o někom nevěděla. Tak jsem o tom přemýšlela a říkala si: „No, paní je pořádná, všecko má v ‚richtiku‘, tak kdyby chtěla, mohla bych ji pomoci já.“ A tak jsme se domluvily na jednu sobotu v měsíci.

A takhle to začalo. Paní Frolková ke mně byla od začátku velice přátelská a popravdě mě naučila pořádně uklízet. Zpočátku nade mnou stála a říkala: „…do toho rohu musíte pořádně zajet, to musíte odsunout, podlahu musíte vydrhnout kartáčem, dlaždičky pískem…“ opravdu, takový pedant byla.

Kolem své devadesátky však potřebovala pomoc častěji, nejdříve jednou, potom dvakrát, třikrát týdně a nakonec jsem jí dělala společnost téměř každý den. Bohužel vše skončilo, když utrpěla úraz. V březnu ji přišla navštívit sousedka a jak zvonila u dveří, paní Frolková jí chtěla rychle otevřít, aby náhodou neodešla, přidala do kroku a spadla. Spadla tak nešťastně, že si zlomila dvě žebra. Rány se jí hojily, stále byla čilá a společně jsme při mých návštěvách v nemocnici přemýšlely nad sestěhováním. Tam jsme také připravily plán, jak byt přizpůsobit jejím novým potřebám, zajistit zdravotní sestru a rehabilitace.

Když jsem ale jednoho dne ráno přišla do nemocnice na obvyklou návštěvu, bylo mi řečeno, že před hodinou zemřela. Vůbec jsem tomu nechtěla uvěřit.

Mluvíte o paní Frolkové jako o „paní“, nikdy jste si nepotykaly?

Několikrát mi to navrhovala, ale nepřistoupila jsem na to. Říkala jsem jí „Evičko, Vy …“, to ano, ale nakonec jsme si vykaly obě pořád. Ale vždy v přátelském duchu. Byla jsem přítomna na setkáních s rodinou, na oslavách i na pohřbu jejího manžela pana Frolka.

Čeho jste si na ní nejvíce cenila?

Obdivovala jsem její kultivovanost, pořádkumilovnost a to, jak byla precizní. Kdykoli mě pro něco poslala, přesně věděla, kde to leží. Paní Frolkové se nikdy nestalo, že by něco hledala. Inspirovala mě také v péči o sebe. Byla vždy, a to i doma až do konce života, krásně upravená. Také si všímala mě, jak mi to sluší, co mám nového na sobě a vždy mě pochválila.

Prožila celý život v tomto bytě?

Ano, téměř celý. Původně s rodiči bydlela na Vinohradské třídě v nájmu. Byl to prý pěkný byt, ale její tatínek chtěl své vlastní bydlení. Takže v době krize, ve třicátých letech, koupil tento byt na Žižkově pro svou rodinu. Paní Frolková v něm s rodiči bydlela až do své svatby, kdy se s manželem odstěhovali na náměstí Míru. Tam žili do konce čtyřicátých let, kdy dům, ve kterém měli také advokátní kancelář, zabavili komunisté. Její manžel se musel vzdát své původní profese advokáta a začal se živit jako instalatér.

Poté se nastěhovali oba zpět k rodičům paní Frolkové. Protože nemohli mít děti, tak ani jiné bydlení nehledali a zůstali tady do konce života s maminkou paní Frolkové. Ta se svým zetěm dobře vycházela, měla ho velice ráda. Druhá světová válka jejich rodinu nepoznamenala, komunistický režim ano.

Na co nejraději paní Frolková vzpomínala?

Vzpomínala hodně na rodiče. Měla k nim velkou úctu a hezky o nich mluvila, málokdy to člověk v dnešní době slyší. Vždy si vzpomněla, když maminka nebo tatínek měli narozeniny nebo výročí úmrtí, při té příležitosti chodila na hřbitov nebo později alespoň zapalovala svíčku doma.

Litovala v životě něčeho?

Mrzelo jí, že nemohla mít dceru nebo syna. Prodělala potrat a od té doby se jí s manželem nepodařilo založit rodinu. Litovala, že nemá vlastní dítě.

Věděla jste o její přízni k UNICEF?

Nevěděla. Nikdy jsme se o tom nebavily, ani o penězích nebo majetku. Věděla jsem, že nějaké úspory má, ale já se na tyto otázky neptala, a ona o nich nikdy nemluvila. Myslím, že svou pomoc směřovala k UNICEF právě proto, že sama nemohla mít děti. O neziskové organizace se cíleně nezajímala, co si vzpomínám. Možná ji UNICEF poradil někdo z blízkého okolí nebo lékaři, kterým se svěřila.

Jak by si paní Frolková přála, aby se na ni vzpomínalo?

Těžko říct. Určitě chtěla být prospěšná společnosti. Vlastnila obrazy pan Frolky, jejího tchána, a darovala je galerii s tím, že chce, aby byly k dispozici veřejnosti.

Stejně tak si myslím, že postupovala u odkazu svých úspor UNICEF. Chtěla, aby byl její majetek směřován na dobrou věc, aby posloužil více lidem a měl veřejný užitek. Možná by si přála, aby se na ni vzpomínalo třeba jako na mecenášku.